Jak být dobrým rodičem
Výchovu dítěte často utváří to, co rodiče považují za správné, žádoucí nebo důležité. Může se přitom stát, že jejich vlastní přání a očekávání dostanou přednost před pocity, potřebami, schopnostmi a možnostmi dítěte. Porozumění vlastnímu přístupu k výchově proto začíná jednoduchým, ale důležitým zamyšlením: přijímáme dítě se všemi jeho vlastnostmi, dovolujeme mu projevovat vlastní osobnost a uvědomujeme si chvíle, kdy od něj žádáme příliš mnoho, reagujeme příliš přísně, zbytečně ustupujeme nebo měníme pravidla? Odpovědi na tyto otázky ukazují, jaký vztah s dítětem budujeme a nakolik jsme ochotni přizpůsobit svou výchovu jeho skutečným potřebám.
Obsah článku
Citová blízkost jako základ rodičovství
Atmosféra, ve které dítě vyrůstá, má na jeho vývoj silný vliv. Zvláštní význam přitom mají vřelé rodinné vztahy, pocit přijetí a způsob, jakým si rodiče a děti navzájem vyjadřují své pocity. Toto citové pouto neurčuje jen to, jak se dítě cítí ve vlastní rodině. Utváří také jeho chápání mezilidských vztahů a zkušenosti z dětství mohou ovlivnit, jak bude později, až se samo stane rodičem, přistupovat k výchově vlastních dětí. Kvalita vztahu mezi rodičem a dítětem však nezávisí pouze na vlastnostech a jednání rodiče. Dítě se na tomto vztahu aktivně podílí od narození. Jeho temperament, způsob reagování i individuální potřeby rovněž ovlivňují chování dospělých, a proto se vztah s každým dítětem vyvíjí svým vlastním způsobem.
Proč stejný výchovný přístup nevyhovuje každému dítěti?
Rodiče dvou či více dětí často překvapí, jak rozdílné mohou být jejich zkušenosti. Jedno dítě může vyrůstat bez větších každodenních obtíží, zatímco druhé potřebuje mnohem více pozornosti, přizpůsobování a trpělivosti. Postup, který u jednoho dítěte přinášel výborné výsledky, může být u druhého zcela neúčinný, nebo dokonce vyvolat opačnou reakci. Takové rozdíly nejsou neobvyklé. Děti se už od nejútlejšího věku liší mnoha vlastnostmi. Některé jsou z velké části vrozené a výchovou je nelze zásadně změnit. Temperament, tělesné vlastnosti, pohlaví, zdravotní stav a schopnost přizpůsobit se patří k faktorům, které ovlivňují chování dětí i to, jak k nim rodiče přistupují. Některá miminka mají poměrně předvídatelný rytmus spánku a krmení, bývají spokojená a zdravá a snadno si zvykají na každodenní péči. Rodiče jejich potřeby snáze rozpoznávají a naplňují. Jiná miminka naopak často pláčou, snadno se rozruší a mají vlastní rytmus krmení a spánku, kterému se rodiče obtížně přizpůsobují. Jejich chování může působit nepředvídatelně a snaha zavést pravidelný režim nepřináší vždy očekávané výsledky. Pro matku může být takový každodenní život velmi vyčerpávající. Neustálá únava a napětí někdy přerůstají ve zklamání a pochybnosti o vlastních schopnostech. Když se k tomu přidá nepochopení okolí, zejména poznámky kvůli pláči dítěte, může být nejistota, zda jako rodič obstojí, ještě silnější. To, že jedno dítě vyžaduje více pozornosti a trpělivosti než druhé, však samo o sobě neznamená, že ho rodiče vychovávají hůře. Zohlednění individuálních rozdílů mezi dětmi je důležitou součástí porozumění jejich chování.
Dítě nepotřebuje dokonalého rodiče
Neexistuje jediný návod na dokonalé rodičovství a dítě ani nepotřebuje dospělého, který nikdy nechybuje. Mnohem důležitější je, aby mělo po svém boku rodiče, který ho miluje, rozumí mu a vede ho, ale zároveň přebírá odpovědnost za rozhodnutí, která dítě ještě nedokáže dělat samo. K rodičovské roli patří vedení, nastavování hranic a péče o blaho dítěte, zatímco se dítě postupně učí přebírat odpovědnost za úkoly, na které už stačí. Každý rodič má právo na vlastní životní přesvědčení a osobní styl výchovy. Trpělivost a důslednost však tomuto přístupu dávají stálost, o kterou se dítě může opřít. Když dítě prostřednictvím každodenního vztahu získá důvěru v rodiče, snáze si začne věřit a spoléhat na vlastní schopnosti. Z těchto zkušeností se postupně utváří i důvěra v ostatní lidi, která je důležitým základem pro to, aby z dítěte později vyrostl zralý a odpovědný člověk. Výchozí text uvádí jako jeden z ukazatelů úspěšného rodičovství to, že dítě vyrůstá bez závažnějších vývojových obtíží. Takové hodnocení však nenahrazuje porozumění samotnému vztahu mezi rodičem a dítětem.
Přijmout dítě znamená poznat ho takové, jaké je
Rodičovská láska se neprojevuje pouze péčí o každodenní potřeby. Vyjadřuje se také schopností přijmout dítě jako svébytnou osobnost s vlastnostmi, které nemusí odpovídat našim přáním a očekáváním. Je-li dítě živé, není realistické neustále očekávat, že bude klidné a uzavřené. Stejně tak bychom od opatrného a bázlivějšího dítěte neměli vyžadovat, aby bylo v každé situaci otevřené, pohotové a připravené okamžitě reagovat. Přijetí znamená respektovat jeho povahu, nikoli se ji neustále snažit přizpůsobovat předem vytvořené představě ideálního dítěte.
Když dítě necítí rodičovskou lásku
Citový nezájem může mít různé podoby, od chladného a lhostejného přístupu až po výraznou nechuť vůči dítěti. Nedostatek rodičovské lásky dítě těžce nese. Rozhodující přitom není jen to, co rodiče cítí, ale i nakolik dítě jejich lásku dokáže rozpoznat a prožít. Rodiče mohou své dítě upřímně milovat, ale kvůli přetížení prací, starostem či jiným problémům mu svou lásku nedokážou dostatečně dávat najevo. Přestože se každý den starají o jeho potřeby, jejich pozornost mohou neustále zaměstnávat jiné povinnosti. Dítě pak může mít pocit, že jsou rodiče fyzicky přítomní, ale citově vzdálení. Vnímá, že jsou myšlenkami jinde, a může dospět k závěru, že to, co se mu děje, co cítí nebo co jim chce sdělit, není dost důležité, aby to vzbudilo jejich zájem. Takový prožitek citové nedostupnosti může bolet i tehdy, když rodičovská láska skutečně existuje.
Odloučení od rodičů a pocit odmítnutí
Někteří rodiče vynakládají velké úsilí, aby dítěti zajistili pohodlný život, ale většinu přímé péče přitom přenechávají jiným lidem. Dítě může každý den trávit s lidmi, kteří ho hlídají, a víkendy a prázdniny u příbuzných. V některých rodinách se stává, že dítě žije celé roky u prarodičů, i když to není nezbytně nutné. Výchozí text zvlášť upozorňuje na dlouhodobé odloučení v prvních letech života a spojuje ho s možnými obtížemi při pozdějším navazování citové blízkosti a důvěry. Podle tohoto popisu může mít dítě po návratu k rodičům potíže vytvořit si s nimi vztah, jaký potřebuje, protože předchozí odloučení prožívalo jako odmítnutí. Dítě přitom může začít věřit, že za nedostatek rodičovské pozornosti může samo. Místo aby rozumělo okolnostem, které vedly k odloučení, může usoudit, že není dost hodné, chytré, poslušné, úspěšné nebo hezké, aby si zasloužilo lásku. Taková přesvědčení mohou narušit jeho sebedůvěru i představu, kterou si vytváří o vlastních schopnostech. Dítě, které se cítí nejisté, může začít hledat způsoby, jak upoutat pozornost rodičů a získat jejich náklonnost. Někdy se to projevuje silnými záchvaty vzteku, agresivním chováním, odmítáním jídla nebo odmítáním mluvit. Původní popis uvádí, že když tyto pokusy nepřinesou vytouženou blízkost, mohou být reakce ještě výraznější a přerůst až v silnou agresivitu, nebo naopak v uzavírání se do sebe a sociální izolaci. Tyto důsledky bychom neměli chápat jako nevyhnutelný výsledek každého odloučení. Jde o možné vzorce popsané ve výchozím materiálu; to, nakolik je lze zobecnit, vyžaduje odborné ověření.
Proč je pro rodiče někdy těžké přijmout vlastní dítě?
Důvody citového odmítání dítěte mohou být složité a rodiče si často plně neuvědomují, co jejich chování ovlivňuje. Jeden z možných důvodů spočívá v jejich vlastním dětství. Rodič, který sám nezažil dostatek přijetí, může nevědomě opakovat vzorce chování svých rodičů. Někdy se nevyřešené pocity hněvu a nepřátelství vůči vlastním rodičům promítají do vztahu k dítěti. Jindy dospělý v dítěti rozpoznává vlastnosti, které u sebe považuje za nedostatky, a reaguje na ně odmítavě. Zvlášť závažnou podobu má takové chování tehdy, když se rodič prostřednictvím dítěte snaží ublížit druhému rodiči. K takovému jednání může docházet při rozchodu nebo rozvodu, kdy nevyřešené vzájemné konflikty dospělých začínají ovlivňovat jejich vztah s dítětem. Tyto příklady spojuje možnost, že dítě nese citové důsledky zkušeností, pocitů a konfliktů, které ve skutečnosti patří dospělým.
Nedůsledná výchova: když se pravidla mění podle nálady rodiče
Dítě snáze chápe hranice, když mají reakce rodičů určitou stálost. Pravidla, která se neustále mění, naopak mohou vyvolávat nejistotu a zmatek. Nedůslednost ve výchově se může objevovat zejména tehdy, když jsou rodiče přetížení každodenními povinnostmi, vyčerpaní nebo nemají dost času a trpělivosti. Matka, která je neustále unavená, může dítě v jednu chvíli potrestat za chování, na které jindy nereaguje, a hned další den mu dovolit právě to, co předtím zakazovala. Někdy ustupuje jednoduše proto, že si potřebuje oddechnout nebo nerušeně dokončit práci. Podobná situace může nastat i u otců, kteří kvůli práci tráví s dětmi málo času. Chtějí se ve společných chvílích vyhnout konfliktům, a proto dětem dovolují téměř vše, dokud je jejich chování nezačne frustrovat. Pak může i drobnost vést k náhlému a nepřiměřeně tvrdému trestu. Pro dítě je těžké pochopit, proč je totéž jednou dovoleno a jindy potrestáno. Postupně ztrácí jistotu, že pravidlům rozumí, i důvěru v předvídatelnost rodičovských reakcí. Tento zmatek může doprovázet strach a pochybnost, zda je rodičovská láska skutečně stálá. Výchozí text popisuje možnost, že se dítě těmto pocitům brání různými problémy v chování a reakcemi, které označuje jako neurotické.
Rodiče mají právo chybovat, ale také odpovědnost chybu přiznat
Žádný rodič nedokáže být vždy zcela důsledný. Občasná nespravedlnost, chybné rozhodnutí nebo reakce ovlivněná únavou patří ke skutečnému rodinnému životu. To, jak dítě takovou situaci prožívá, může změnit ochota rodiče přiznat vlastní chybu. Dítě dokáže pochopit, že rodič udělal chybu nebo nebyl důsledný, zejména když dospělý otevřeně přijme odpovědnost, místo aby ze svého jednání vinil dítě. Vzniká tak možnost, že občasná chyba nenaruší důvěru, která se ve vztahu buduje.
Když matka a otec mají různá pravidla
Nedůslednost se neobjevuje jen v jednání jednoho rodiče. Může pramenit také z neshod mezi matkou a otcem o tom, jak dítě vychovávat. Rozdílné rodičovské postoje samy o sobě nemusí představovat největší obtíž. Dítě se dokáže přizpůsobit tomu, že rodiče nemají úplně stejný přístup, zvlášť když své rozdíly vzájemně přijímají a respektují. Mnohem větším problémem mohou být konflikty, které z neshod ve výchově vznikají. Pokud jeden rodič něco zakáže a druhý to hned dovolí, dítě se pochopitelně bude častěji obracet na toho shovívavějšího. Taková situace však nepřináší mírnějšímu rodiči jen výhodu. Podle vysvětlení ve výchozím textu může dítě zároveň ztratit důvěru v oba rodiče, protože jejich rozhodnutí přestává vnímat jako spolehlivá. Není proto nutné, aby rodiče smýšleli úplně stejně. Mnohem důležitější je, aby se jejich vzájemné neshody nestaly pro dítě zdrojem neustálých konfliktů a nejistoty.
Nerealistická očekávání: když se život dítěte řídí plánem rodičů
Někteří rodiče si představují budoucnost svého dítěte dlouho předtím, než dostane příležitost projevit vlastní zájmy a schopnosti. Očekávají, že bude ve všem úspěšné, bude dosahovat nejlepších výsledků a bude se rozvíjet podle předem promyšleného plánu, který ponechává málo prostoru pro jeho individuální potřeby. Takový vztah často provází neustálé usměrňování, radění a kladení požadavků. Nesouhlas dítěte se nepřijímá a nenaplnění očekávání může vést k trestu. Rodič určuje rozvrh téměř všech činností: kdy bude dítě jíst, spát a hrát si, co si oblékne a s kým se bude stýkat. Zvláštní důraz klade na pořádek, čistotu a ochotu splnit každý pokyn bez zaváhání. Od dítěte se očekává především poslušnost. Jeho přání a současné možnosti často zůstávají v pozadí, zatímco úspěch se posuzuje podle toho, jak dobře se řídí rodičovskými představami. Takové děti se někdy velmi brzy začínají učit cizí jazyky, chodit na hudební výuku, balet nebo jiné organizované aktivity. Samotný počet aktivit však neurčuje kvalitu jejich vývoje. Problém nastává tehdy, když požadavky přesáhnou to, co dítě dokáže zvládnout.
Důsledky neustálého tlaku být nejlepší
Dítě, které musí neustále dosahovat výborných výsledků, může začít vnímat každý neúspěch jako zklamání svých rodičů. Pokud očekávání přesahují jeho skutečné možnosti, přichází frustrace, protože nedokáže splnit to, co se po něm žádá. Z takové zkušenosti může vyrůst pocit, že není dost dobré, a později i pocit viny. Tlak na dokonalost ve všem ponechává málo prostoru pro přirozené učení prostřednictvím pokusů, chyb a postupného osvojování nových dovedností. Výchozí text také zdůrazňuje, že rodičovské plány založené na takto přehnaných nárocích často nevyjdou. Navzdory vynaloženému úsilí a neustálé kontrole nemusí budoucnost dítěte odpovídat předem vytvořeným očekáváním.
Rodiče, kteří neustále kritizují
Někteří rodiče téměř nikdy nedávají najevo spokojenost s tím, co dítě udělá. I když jsou s jeho chováním nebo výsledkem spokojení, pochvalu si nechávají pro sebe, protože se obávají, že by uznání mohlo dítě rozmazlit nebo vést k tomu, že se přestane snažit. Místo povzbuzení tak vztah provázejí časté výtky, napomínání a kritika. Dítě je srovnáváno s vrstevníky, kteří jsou údajně chytřejší, úspěšnější nebo lepší, a někdy čelí i posměškům či zesměšňování. Neustálé připomínání jeho údajných nedostatků může postupně narušit sebedůvěru dítěte. Místo aby získávalo jistotu ve své schopnosti, začíná pochybovat o vlastní hodnotě. Ve srovnání s ostatními se může cítit méně schopné a méně úspěšné, což často provází nespokojenost se sebou samým. Když dítě málokdy dostává uznání za snahu a za to, co se mu povedlo, může se kritika stát způsobem, jakým začne nahlížet samo na sebe a hodnotit se.
Přehnaná ochrana: když péče začne omezovat samostatnost
V prvních měsících a letech života je dítě do značné míry závislé na dospělých. Ochota rodičů chránit ho, pomáhat mu a naplňovat jeho potřeby je v této době nezbytnou součástí péče. Jak ale dítě roste, mění se i jeho možnosti. Postupně chce stále více věcí zkoušet samo a rodičovská pomoc by měla tento vývoj respektovat. Problém nastává, když rodič nadále jedná, jako by dítě bylo zcela bezmocné, přestože už je připravené zvládat jednoduché činnosti. Dítě chce samo jíst, obout si boty nebo dosáhnout na nějaký předmět, ale rodič mu v tom neustále brání. Upozorňuje ho, že je příliš malé, že to neumí, že by mohlo spadnout nebo se umazat, a pak úkol udělá za něj. Tyto reakce mohou vycházet z upřímné starosti, dítě však zároveň přichází o příležitost vyzkoušet si vlastní schopnosti. Pokud dospělí soustavně přebírají činnosti, které by se dítě mohlo naučit dělat samo, jeho samostatnost se rozvíjí obtížněji. Může zůstat příliš závislé na rodičích, nejisté ve vlastních schopnostech a bát se nových zkušeností.
Jak dítě reaguje, když mu rodiče nedovolují vyrůst?
Dítě, které se cítí být neustále pod dohledem, si může vypěstovat silný odpor vůči rodičovským omezením. Někdy se tento odpor doma projevuje hněvem, přehnanými požadavky nebo neposlušností. Mimo domov přitom totéž dítě může působit mimořádně klidně, poslušně, bázlivě a nejistě. Za těchto okolností může získat dojem, že je matka neustále přítomná, nedovoluje mu podstoupit žádné riziko a bez ohledu na jeho skutečné schopnosti ho stále považuje za malé dítě. Výchozí text spojuje přehnanou ochranu také s možností, že dítě začne být náročné a zaměřené především na vlastní potřeby. Popisuje rovněž obtíže při navazování přátelství i pozdější problémy v komunikaci s ostatními lidmi.
Proč rodiče své dítě přehnaně chrání?
Důvody, proč dítě zaujímá v životě rodičů zvláštní místo, mohou být různé. Někdy má dítě zdravotní obtíže nebo určitou vývojovou poruchu, kvůli které rodiče cítí zvýšenou potřebu ho chránit. V jiných rodinách bylo narození dítěte dlouho očekávané. Mohly mu předcházet potíže s početím, neplodnost nebo těhotenství, jehož udržení vyžadovalo zvláštní péči. Někdy byl vztah rodičů už před narozením dítěte zatížen vážnými manželskými problémy. Za těchto okolností může matka vnímat příchod dítěte jako určitou odměnu po předchozích těžkostech, zklamáních a nenaplněných očekáváních. V původním popisu jsou tyto matky vykresleny jako mimořádně odpovědné, silně vázané na rodinu a s výraznou potřebou o dítě mateřsky pečovat. Otcové se v popsaném rodinném uspořádání často méně podílejí na rozhodování a mají vůči matce a dítěti slabší autoritu. Přehnaná ochrana pak může souviset s obzvlášť silným citovým zaměřením rodiče na dítě.
Když ochranitelský přístup přeroste v přílišnou shovívavost
Některé děti, které vyrůstají s výrazně ochranitelským přístupem, se k matkám začínají chovat vzpurně a vzdorovitě a kladou na ně velké nároky. Matka může ve snaze vyhovět dítěti nebo se vyhnout konfliktu stále více ustupovat, zatímco se dítě snaží převzít kontrolu nad každodenními situacemi. Jedním z uváděných příkladů je chování v obchodě. Dítě požaduje, aby mu rodič něco koupil, a když nedostane, co chce, reaguje bouřlivými protesty a výrazným výbuchem vzteku, kterým se snaží rodičovo rozhodnutí změnit. Pokud rodič přitom působí bezmocně a neustále ustupuje, mohou vztah stále více určovat rostoucí požadavky dítěte a slábnoucí schopnost rodiče nastavovat hranice.
Přehnaná přísnost: když je poslušnost důležitější než vývoj
Přísný výchovný přístup často vychází z očekávání, že dítě bude rodiče bez odmlouvání poslouchat a přizpůsobí se jeho pravidlům. Rodiče pak mohou nadměrně omezovat chování, které je pro dětský věk běžné. Křik, skákání, běhání, bouchání a živá hra mohou být pro dospělé únavné, zároveň však patří k přirozenému způsobu dětského projevu a hry. Problém nastává, když rodič takové chování vnímá především jako neposlušnost, kterou je třeba potlačit. Přehnaná přísnost se může projevovat také požadavky, které neodpovídají vývojové zralosti dítěte. Od tříletého dítěte se například může očekávat, že si zcela samo uklidí hračky, přestože s tím ještě potřebuje pomoc nebo vedení. Od přirozeně živého dítěte se může vyžadovat, aby na návštěvě u jiných lidí zůstávalo bez hnutí, na nic nesahalo, nerozhazovalo věci a v každém okamžiku se chovalo dokonale zdvořile. Taková očekávání mohou přesahovat skutečné vývojové možnosti dítěte.
Když se rodič snaží utvářet dítě k obrazu svému
Rodiče se sklonem k přehnané přísnosti často vynakládají mnoho energie na to, aby se dítě stalo přesně takovým, jací jsou oni sami. Svůj přístup mohou ospravedlňovat přesvědčením, že přísná disciplína dítě nejlépe připraví na budoucnost a ochrání ho před rozmazleností. Když má dítě hodně energie nebo není dost poslušné, někteří rodiče kvůli tomu vyhledávají i pomoc psychologa, protože jeho chování považují za problém. Úplné poslušnosti se snaží dosáhnout tresty a častým, zdlouhavým poučováním o tom, co dítě smí a nesmí dělat. Dítě však často ještě není vývojově připravené porozumět velké části takových vysvětlení. Místo aby si osvojilo zamýšlené sdělení, může být zmatené a vystrašené. Přílišná kontrola zvenčí může omezovat rozvoj jeho samostatnosti i schopnosti pouštět se z vlastní iniciativy do činností a rozhodovat se. Důsledky mohou být patrné i ve vztazích s vrstevníky. Ve společnosti dospělých může dítě působit mimořádně zdvořile a poslušně, za což ho dospělí často chválí a dávají za příklad ostatním. Mezi vrstevníky však zároveň může mít potíže zapojit se jako rovnocenný partner do společné hry a činností, a může proto zažít i odmítnutí.
Přísný trest neznamená, že se dítě naučilo ovládat své chování
Výchozí text spojuje zvlášť závažné důsledky s používáním tvrdých trestů, zejména tělesných. Dítě, které je doma mimořádně klidné a poslušné, se může ve školce nebo ve škole chovat úplně jinak. Ve vztazích s vrstevníky může být hrubé a agresivní a snažit se za každou cenu získat dominantní postavení. Tento rozdíl v chování je popisován jako známka toho, že si dítě nevytvořilo vlastní vnitřní sebekontrolu, ale chová se podle tlaku, který na něj vyvíjejí dospělí. Zajímavé je, že se v tomto ohledu příliš přísná výchova spojuje s podobným problémem, jaký může vzniknout u výrazně shovívavých rodičů. V obou případech může mít dítě potíže naučit se samostatně ovládat své chování, přestože jsou rodičovské přístupy téměř opačné. Při přehnané přísnosti je přítomno mnoho dohledu a omezování, ale příliš málo porozumění. Dítě se přizpůsobuje vnějším požadavkům, avšak nerozvíjí dostatečně schopnost řídit své chování samostatně.
Skrytý odpor a tělesné reakce
Dítě, které se bojí otevřeně postavit přísným rodičům, si může najít méně nápadné způsoby, jak se jejich požadavkům vyhýbat. Někdy působí nedbale, chová se, jako by pokyn neslyšelo, nebo často zapomíná, co mu bylo řečeno. Pokud je nuceno jíst, může se pokoušet jídlo schovávat, aby uniklo rodičovské kontrole. V některých situacích se citové napětí může projevovat také tělesnými obtížemi. Výchozí text zmiňuje bolesti hlavy, břicha a bolesti v oblasti srdce jako možné psychosomatické reakce spojené s těmito zkušenostmi. Pomalejší osvojování určité dovednosti nebo horší výsledky ve srovnání s vrstevníky proto nemusí znamenat, že je dítě méně inteligentní nebo líné. Za obtížemi někdy mohou stát strach, nejistota a nedostatek důvěry ve vlastní schopnosti.
Jak dítěti pomoci rozvíjet sebedůvěru a dělat pokroky?
Když si dítě osvojuje některé dovednosti pomaleji nebo nedokáže naplnit očekávání, další tlak není jedinou možnou odpovědí. Mnohem užitečnější je pečlivě zvážit, co mu v tom brání a jakou podporu rodičů potřebuje. Výchozí text nabízí sedm doporučení zaměřených na rozvoj sebeúcty, samostatnosti a důvěry ve vlastní schopnosti.
1. Pomozte dítěti uvědomit si vlastní hodnotu
Sebeúcta se rozvíjí prostřednictvím zkušeností, při nichž si dítě uvědomuje svou hodnotu a poznává, že jeho schopnosti si zaslouží důvěru. Když mu rodiče svým přístupem dávají najevo, že si ho váží, dítě si postupně vytváří pozitivnější obraz o sobě. Tato jistota mu může pomoci ochotněji přijímat nové úkoly, zkoušet si osvojovat neznámé dovednosti a čelit situacím, které vyžadují úsilí. Dítě, které má o sobě dobré mínění, snáze nachází odvahu k dalším pokusům.
2. Všímejte si snahy a dobrých pokusů
Místo neustálého zaměřování rodičovské pozornosti na chyby je užitečné všímat si toho, co se dítě snaží udělat dobře. Jeho snaha, pozitivní jednání, zájmy a sklony si zaslouží povzbuzení, i když konečný výsledek ještě neodpovídá očekáváním. Zároveň je třeba brát ohled na množství požadavků a povinností, které na dítě klademe. Nadměrná zátěž může vyvolat stres a právě ten může ztěžovat úspěšné plnění úkolů. Jinými slovy, neustálé zvyšování tlaku nemusí zlepšit výsledky dítěte. Někdy může mít opačný účinek.
3. Nabídněte pomoc, ale nechte prostor pro samostatnost
Rodičovská podpora by měla mít svou míru. Pokud dospělí neustále plní úkoly za dítě, nedávají mu dost příležitostí získat důvěru ve vlastní schopnosti. Není však ani užitečné nechat ho úplně samotné s úkolem, se kterým si ještě neumí poradit. Přístup, který výchozí text označuje za nejlepší, spočívá v rovnováze mezi počátečním vedením a samostatnou prací. Rodič může dítěti pomoci s činností začít, ukázat mu, jak na úkol jít, nebo mu poskytnout potřebnou podporu a poté ho nechat samostatně pokračovat a dokončit to, co dělá. Pomoc tak nenahrazuje snahu dítěte, ale umožňuje mu postupně rozvíjet samostatnost.
4. Mějte očekávání, která dítě dokáže naplnit
Rodičovská očekávání mají ve výchově své místo, musí však odpovídat skutečným možnostem dítěte. Pokud jsou nároky neustále vyšší než to, čeho dítě dokáže dosáhnout, může získat pocit, že ať se snaží sebevíc, nikdy nebude dost úspěšné. Taková zkušenost rozvoji sebedůvěry nepomáhá. Proto je důležité, aby požadavky byly splnitelné a jejich náročnost se zvyšovala postupně, v souladu s pokroky dítěte. Dítě tak dostává příležitost zvládat nové výzvy bez neustálého pocitu, že nedokáže naplnit očekávání rodičů.
5. Reagujte mnohem častěji pozitivně než negativně
Výchozí text navrhuje pět pozitivních reakcí na jeden trest nebo negativní reakci a poměr 5 : 1 představuje jako zvlášť účinnou kombinaci. Mezi pozitivní reakce řadí pochvalu, povzbuzení a vřelý úsměv. K negativním reakcím patří výtka, kritika, lhostejnost, a dokonce i zamračení. Podstatou tohoto doporučení je, aby dítě mnohem častěji zažívalo, že rodiče oceňují jeho dobré chování a snahu, než jejich nespokojenost a odsuzování. Uvedený poměr patří k přístupu popsanému ve výchozím textu a bez dalšího ověření by neměl být vydáván za univerzální, vědecky prokázané pravidlo.
6. Před kritikou si všimněte toho, co se povedlo
Když hodnotíme práci nebo chování dítěte, je užitečné začít tím, co se povedlo. I když není snadné dobré stránky rozpoznat, stojí za to je pozorně hledat. Poté můžeme na dětském pokusu vyzdvihnout něco zajímavého, například originální nápad nebo neobvyklý přístup k úkolu. Teprve po takovém zhodnocení přichází prostor pro upozornění na nedostatky, které skutečně potřebují napravit. Kritika by pak měla být konstruktivní a zaměřená na to, čemu dítě dokáže porozumět a co může zlepšit. Výchozí text také navrhuje jednoduchý způsob, jak se zamyslet nad vlastním chováním: několik dní si zapisujte pochvaly i negativní reakce, které dítěti adresujete. Pak se podívejte, v jakém jsou poměru. Pokud podle navrhovaného pravidla připadá na jednu negativní reakci méně než pět pochval, je to známka toho, že by rodič měl zvážit změnu svého výchovného přístupu. Jestliže dítě neustále dostává více kritiky než uznání za svou snahu, může začít věřit, že nikdy nedokáže naplnit očekávání rodičů. Takový prožitek může oslabit jeho sebeúctu a zvýšit úzkost.
7. Nedělejte z každé činnosti dítěte příležitost k pochvale
Přestože je pozitivní zpětná vazba důležitá, také přehnané chválení může přinášet obtíže. Pokud dítě neustále očekává pochvalu za to, co udělá, může začít vnímat jakoukoli jinou reakci jako známku neúspěchu. Není proto nutné, aby rodič neustále posuzoval a hodnotil každý jeho čin. Pro dítě je často důležitější cítit, že ho dospělí opravdu vidí, slyší a všímají si ho. Když například ukáže svůj obrázek, rodič nemusí hned říkat, že je nádherný nebo dokonalý. Může si jednoduše všimnout, že dítě vybarvilo dům modře a nad ním nakreslilo mraky. Může se také zeptat, co některá část obrázku představuje. Taková reakce ukazuje opravdový zájem o to, co dítě vytvořilo, a dává mu prostor mluvit o své práci, aniž by každý jeho pokus musel být hodnocen jako úspěch nebo neúspěch.
