Emoce a chování

Emoční inteligence

Dítě se může rychle učit, úspěšně řešit složité úkoly a projevovat mimořádné rozumové schopnosti, a přitom mít potíže s porozuměním vlastním pocitům, se vztahy s ostatními nebo se zvládáním zklamání. Rozumové schopnosti a emoční zralost nejsou totéž a ani se nerozvíjejí zcela stejným způsobem. Pozorování, že mladší generace dosahují lepších výsledků v testech inteligence, ale zároveň mají slabší emoční a sociální dovednosti, je třeba chápat jako podnět k zamyšlení, nikoli jako obecně prokázanou skutečnost platnou pro všechny děti. Otevírá otázku, které při výchově často nevěnujeme dostatek pozornosti: učíme děti především tomu, aby byly schopné a úspěšné, nebo je stejně důsledně připravujeme i na to, aby rozuměly samy sobě, vytvářely kvalitní vztahy a zvládaly obtíže, které život přináší?

Emoční inteligence
Obsah článku

Co znamená být emočně inteligentní?

Emoční inteligence zahrnuje dovednosti, které dítěti pomáhají rozpoznávat vlastní pocity, rozumět jim a vyjadřovat je tak, aby jim ostatní rozuměli a aby přitom neubližovalo sobě ani druhým. Patří k ní také porozumění pocitům ostatních, empatie, laskavost, úcta, spolupráce a ochota hledat řešení společnými silami. S rozvojem těchto schopností se dítě postupně učí, že ne každé přání musí být splněno hned, že na odměnu je někdy potřeba počkat a že má smysl dál se snažit, i když se objeví překážky. Důležitou součástí tohoto vývoje je vytrvalost, schopnost motivovat samo sebe, naděje, optimistický pohled na život a důvěra ve vlastní schopnosti i v ostatní lidi. Všechny tyto vlastnosti společně ovlivňují, jak dítě vnímá samo sebe, jak reaguje na každodenní výzvy a jak navazuje vztahy se svým okolím.

Proč emoční dovednosti nerozvíjíme stejně pečlivě jako rozumové schopnosti?

Rodiče se už od raného dětství snaží svým dětem nabízet co nejvíce příležitostí k učení. Přihlašují je na sport, umožňují jim učit se cizí jazyky, poznávat hudbu, počítače a řadu dalších dovedností, o nichž věří, že dětem jednou pomohou být úspěšnější, spokojenější a lépe připravené na život. Znalosti a rozumové schopnosti však samy o sobě nestačí ke zvládnutí všech životních situací. V posledních desetiletích se stále větší pozornost věnuje významu emočních schopností, a to nejen pro rozvoj vlastností spojených s dobrými mezilidskými vztahy, ale i pro výsledky, které obvykle označujeme jako životní úspěch. Někteří autoři se dokonce domnívají, že emoční inteligence může být důležitější než výsledky běžných testů inteligence. Přesto jejich rozvoj často necháváme náhodě, ačkoli se jim děti mohou učit prostřednictvím každodenní výchovy a zkušeností. Jedním z možných vysvětlení nedostatečně rozvinutých emočních dovedností je, že je děti neučíme dostatečně vědomě a důsledně. Dospělí jim zároveň ne vždy dávají takový příklad, z něhož by si tyto hodnoty mohly přirozeně osvojit. Děti pozorují, jak se k sobě lidé chovají v rodině, na veřejnosti i v běžných vztazích. Pokud často slýchají, že poctivost, dobrota a pochopení pro druhé už nemají cenu, vytvářejí si i podle těchto sdělení představu o tom, jaké chování je užitečné nebo žádoucí. Rodiče proto utvářejí hodnoty svých dětí nejen tím, co je přímo učí, ale také svými poznámkami, jednáním a způsobem, jakým mluví o ostatních.

Proč jsou první roky života obzvlášť důležité?

Na rozumový i emoční vývoj působí několik vzájemně propojených vlivů. Emoční dovednosti lze rozvíjet učením, zkušenostmi a promyšleným výchovným přístupem. Z toho ale nelze vyvozovat, že výchova nemá význam pro rozumové schopnosti. Zvlášť důležité je rané dětství, kdy si dítě intenzivně osvojuje nové způsoby chování a reagování a jeho mozek prochází významnými vývojovými změnami. Zkušenosti z tohoto období přispívají k utváření vzorců, podle nichž bude později chápat situace, prožívat pocity a reagovat na obtíže. V každodenních vztazích si dítě postupně vytváří vlastní soubor způsobů, jak zvládat problémy, zklamání a náročné situace. Smyslem takového učení není jen připravit je na úspěch, ale také mu pomoci vyrůst ve spokojeného, zdravého a emočně stabilního člověka.

Jak mohou rodiče nevědomky ztěžovat emoční vývoj dítěte?

Dítě se rodí se schopností prožívat pocity, ale rozpoznávat je, chápat a vyjadřovat se učí postupně ve vztazích s lidmi, kteří o ně pečují. V prvních letech života je obzvlášť důležité, jak rodiče reagují na jeho emoční projevy. Když si dospělí všímají toho, co dítě cítí, jeho pocity přijímají, pojmenovávají a pomáhají mu je vhodně vyjádřit, dávají mu prostor rozvíjet porozumění emocím. Pokud však pocity opakovaně přehlížejí, nerozpoznávají nebo odmítají, dítě se může naučit je potlačovat, skrývat, nebo dokonce popírat. Právě proto se potřeba pozornosti a rodičovské účasti v raném dětství neomezuje na jídlo, hygienu a tělesné bezpečí. Dítě potřebuje dospělého, který se zajímá i o jeho citový svět.

Když dítěti říkáme, co nesmí cítit

Rodiče se často snaží dětské pocity zastavit, protože je zneklidňují, dělají jim starosti nebo jim připadají přehnané. Mnohdy to dělají v dobré víře: chtějí dítě uklidnit nebo je ochránit před nepříjemným zážitkem. Takový přístup však může vést k tomu, že se dítě naučí skrývat své skutečné reakce, aby se vyhnulo nespokojenosti dospělých. Už odmalička děti slýchají, že se nemají zlobit, být smutné nebo se bát. Někdy je dospělí přesvědčují, že nemají hlad, žízeň ani nejsou unavené, přestože se právě takovou potřebu snaží vyjádřit. Za nepřijatelné mohou být považovány vztek, žárlivost, závist, nenávist a zoufalství. Občas jsou však omezovány i příjemné pocity, například velká radost nebo zamilovanost. Dítě může slyšet, že má přestat jásat, protože teď na to není vhodná chvíle, nebo že nemá důvod se bát, jako by každý pocit potřeboval logické zdůvodnění. Zvlášť složité bývají situace, kdy dítě k blízkému člověku prožívá různé pocity zároveň. Narození mladšího bratra může například vyvolat tak silnou žárlivost, že si dítě v návalu zlosti přeje, aby se bratr vůbec nenarodil. Rodič ho pak může přesvědčovat, že má bratra ve skutečnosti rádo, místo aby uznal pocit, který právě prožívá. Podobně je tomu, když se dítě zraní nebo dostává injekci a dospělí ho ujišťují, že to nebolí, nic se neděje a přehání. Takové sdělení může být zvlášť matoucí, protože přichází od člověka, kterému dítě důvěřuje. Pro pochopení stačí představit si, že nás něco opravdu bolí a někdo blízký stále tvrdí, že si bolest vymýšlíme. Stejně nepříjemné by bylo, kdyby nás někdo přesvědčoval, že máme rádi člověka, k němuž cítíme silný odpor, jen proto, že ho ostatní považují za dobrého nebo nám nakloněného.

Co si dítě může odnést z toho, že jeho pocity nepřijímáme?

Když dospělí opakovaně odmítají to, co dítě cítí, může začít věřit, že jeho pocity nejsou důležité, žádoucí nebo přijatelné. Takový závěr se ale nemusí týkat jen emocí. Dítě může získat dojem, že ani ono samo takové, jaké je, není dost dobré. Místo aby pochopilo, že pocity jsou přirozenou součástí lidského života, může uvěřit, že musí být jiné, aby si zasloužilo přijetí a lásku rodičů. Z takové zkušenosti se může rozvíjet negativní obraz sebe sama a pocit méněcennosti. Dítě, které pochybuje o vlastní hodnotě, může obtížně rozpoznávat své dobré vlastnosti a schopnosti, kvůli nejistotě je méně využívat a přestávat se snažit. Může pak dosahovat horších výsledků, než jaké by odpovídaly jeho skutečným možnostem. Možný je i opačný vzorec: dítě vynakládá mimořádné úsilí, dosahuje výborných výsledků a neustále se snaží dokazovat svou hodnotu, ale navzdory úspěchu se stále cítí nedostatečné, je se sebou nespokojené a někdy prožívá i depresivní náladu.

Také emoční inteligence rodičů utváří vývoj dítěte

Děti se neučí zacházet s pocity jen z toho, co jim říkáme. Stejně významné může být, jak dospělí přistupují k vlastním emocím. Rozvoj emoční inteligence dítěte proto začíná i ochotou rodiče lépe porozumět sám sobě. Dokážeme poznat, kdy jsme smutní, ustaraní, rozzlobení nebo zklamaní? Umíme slovy vysvětlit, co cítíme, nebo je pro nás snazší tyto pocity potlačit? Přijímáme vlastní emoční reakce, nebo s nimi neustále bojujeme? Chápeme jejich souvislost s našimi myšlenkami a chováním? Uvědomujeme si, do jaké míry můžeme ovlivňovat vlastní náladu? Tyto otázky jsou důležité, protože člověk, který své pocity obtížně rozpoznává, je často také hůře zvládá. Potíže s rozpoznáváním a vyjadřováním emocí mohou doprovázet psychické i tělesné obtíže, včetně depresivních stavů. Taková souvislost sama o sobě nedokazuje příčinu ani neznamená, že každé zadržení emocí je škodlivé.

Pocitům můžeme porozumět a vědomě na ně reagovat

Schopnost regulovat vlastní emoce znamená všímat si své nálady, rozpoznávat její změny a vědomě volit, jak na ně zareagujeme. Takový přístup k pocitům může být důležitou oporou v běžném životě i při dosahování cílů. Emoce lze v tomto smyslu chápat jako zdroj vnitřní energie, podobně jako palivo, které umožňuje autu jet. Jsou součástí našeho prožívání, ale nemusejí určovat každý náš čin. I na velmi silný pocit můžeme reagovat různými způsoby. Silný hněv se například může projevit pláčem, křikem, útokem na druhého člověka nebo stažením do sebe. Samotný pocit není totéž jako způsob, kterým ho projevíme. Právě toto rozlišení je důležitou součástí emočního vývoje: nemusíme své pocity popírat, abychom se naučili zodpovědně řídit vlastní chování.

Dítě vnímá náladu rodičů, i když o ní nemluvíme

Rodiče se někdy snaží skrývat smutek, hněv nebo obavy, aby dítě nezatěžovali vlastními problémy. Jejich úmyslem bývá dítě chránit, ale ono může poznat, že se něco změnilo, i když o tom dospělí mlčí. Všímá si výrazu tváře, tónu hlasu, chování i citového odstupu rodiče. Kvůli svému věku a omezeným zkušenostem však nemusí správně pochopit příčinu těchto změn. V předškolním věku děti často vztahují události k sobě. Dítě proto může dospět k závěru, že hněv nebo smutek rodiče způsobilo ono, přestože s ním problém vůbec nesouvisí. Může začít věřit, že je rodič nespokojený proto, že ono samo není dost dobré, a následně i tomu, že si kvůli tomu nezaslouží lásku.

Když dítě přebírá vinu za pocity dospělých

Nesprávné pochopení nálad rodičů může v dítěti vyvolat velmi tíživé myšlenky o sobě samém. Dítě, které věří, že je příčinou něčího hněvu nebo smutku, si může myslet, že by ostatním bylo lépe bez něj nebo že se vůbec nemělo narodit. Takové myšlenky může vyslovit, nebo si je nechat pro sebe a vést vnitřní rozhovor plný viny a pocitu, že není chtěné. Opakující se negativní přesvědčení se mohou stát zakořeněnými způsoby vnímání sebe sama. Výraz „životní scénář“ zde popisuje takový vzorec; nejde o diagnózu ani o předem daný osud. Běžné dětské otázky o smrti, kterými se dítě snaží pochopit život a ztrátu, nejsou totéž jako přání zemřít, sebepoškozování nebo sebevražedný úmysl. Výroky naznačující sebepoškozování, přání zemřít či sebevražedné myšlenky je třeba brát vážně a ihned požádat kvalifikovaného odborníka na duševní zdraví o posouzení situace. Při bezprostředním ohrožení zůstaňte s dítětem a vyhledejte neodkladnou lékařskou pomoc.

Jak s dítětem mluvit o vlastním smutku nebo hněvu?

Když má rodič starosti, zlobí se nebo je smutný, je užitečné dítěti přiměřeně jeho věku vysvětlit, co rodič cítí, a pokud je to pravda, také to, že dítě není příčinou této nálady. Stejně důležité je říct, že tyto pocity nic nemění na lásce k němu. Pokud k problému přispělo nějaké jednání dítěte, vysvětlete konkrétní chování a jeho důsledek, aniž byste dítěti dávali najevo, že odpovídá za zvládání emocí dospělých. Původní návrh přiměřeného důsledku neboli „výchovného trestu“ zde znamená klidné, úměrné a věku odpovídající nastavení hranice, nikoli tělesné trestání, ponižování nebo zastrašování. Cílem je, aby dítě pochopilo, co může napravit, místo aby zůstávalo uvězněné v neurčitém pocitu viny. Neznamená to, že trest sám o sobě pocit viny odstraní. Dítě smí vyjádřit hněv nebo nesouhlas s rodičem tak, aby neubližovalo sobě ani druhým, místo aby všechny nepříjemné pocity obracelo proti sobě. Jasné hranice je potřeba odlišovat od neustálého obviňování dítěte z emočního rozpoložení dospělých.

Hněv dítěte neznamená, že rodič udělal chybu

Mnozí rodiče těžko snášejí, když dítě na jejich požadavky reaguje hněvem, smutkem nebo otevřeným odporem. Takové reakce v nich mohou vyvolat pochybnosti o vlastním výchovném přístupu a pocit, že se jim nedaří být dobrými rodiči. Nastavení hranic však někdy nutně vyvolá nespokojenost dítěte, zvlášť pokud má udělat něco, co samo nechce. Kdyby rodiče požadovali pouze to, co dítě už samo chce, jejich úloha při usměrňování jeho chování by vypadala podstatně jinak. Zodpovědná výchova proto někdy vyžaduje rozhodnost, náročnost a přísnost, vždy však spolu s trpělivostí a důsledností. Je ale důležité rozlišovat mezi občasným stanovením nepříjemné hranice a situací, kdy je rodič téměř stále rozladěný a pravidelně si na dítěti vybíjí frustraci. V takovém vztahu samotné ujišťování o lásce jen těžko vyváží újmu způsobenou opakovaným negativním chováním.

Jaký rodičovský přístup podporuje emoční vývoj?

Za zvlášť příznivý je zde považován demokratický neboli autoritativní výchovný styl, který spojuje vřelost a porozumění s jasnými požadavky. Odpovědnost rodičů i úloha dítěte jsou srozumitelně vymezeny. Dítě chápe, která rozhodnutí náleží dospělým a v jakých situacích může a má převzít odpovědnost samo. Takový vztah zahrnuje pravidla, vedení a důslednost, ale i pochopení potřeb dítěte. Tento přístup zdůrazňuje, že pro emoční vývoj je příznivější náročný, ale důsledný rodič než rodič velmi shovívavý, který stále ustupuje. Přísnost přitom nemusí vylučovat citovou blízkost. Naopak, dítě potřebuje současně porozumění, podporu i hranice, které mu pomáhají postupně rozvíjet odpovědnost.

Emoční dovednosti se rozvíjejí učením a zkušenostmi

Emoční inteligence se nerozvíjí jen rozhovory o pocitech. Zahrnuje široký soubor schopností, které lze podporovat při každodenních činnostech, ve vztazích i při cíleném učení. Patří k nim morální hodnoty, empatie, spolupráce, vzájemná důvěra, sebedůvěra a optimismus, stejně jako ochota pečovat o vlastní potřeby a o to, aby se dobře dařilo i druhým. Neméně důležité jsou realistické uvažování, hledání řešení problémů, komunikační a další sociální dovednosti, neverbální dorozumívání, navazování a udržování přátelství, fungování ve skupině, slušné chování a smysl pro humor. Dítě se také učí vyrovnávat s úspěchem i neúspěchem, rozvíjet emoční odolnost, rozpoznávat sílu vlastních pocitů a postupně je zvládat. To vše propojuje emoční vývoj s posilováním psychických i tělesných schopností.

Jak rozvíjet emoční inteligenci už od raného dětství?

Rozvoj emočních schopností v prvních letech života stojí na dvou propojených procesech: rodiče rozvíjejí vlastní emoční inteligenci a vědomě učí dítě prostřednictvím slov, zkušeností a každodenního vztahu. Nestačí o porozumění, trpělivosti nebo respektu pouze mluvit, pokud dítě nemá možnost tyto hodnoty zažít v konkrétních situacích. Hra, společně strávený čas, doteky, masáž, promyšlené výchovné postupy a porozumění vlastnímu stresu na straně rodičů patří mezi způsoby, jak budovat citové spojení. Díky takovým zkušenostem dítě prožívá, že je milované, přijímané a důležité pro lidi, kteří o ně pečují. Způsob, jakým s ním dospělí zacházejí, se zároveň stává vzorem, podle kterého se učí později jednat s rodiči i s ostatními lidmi.

Souvislost mezi citovým bezpečím a celkovým vývojem

Když rodiče prostřednictvím hry, společného času, porozumění a podpory pomáhají dítěti věřit si, vytvářejí příznivé podmínky pro jeho psychomotorický a emoční vývoj. Dítě, které se cítí jistější, může snáze využívat své schopnosti a ochotněji se zapojovat do činností, které je posouvají dál. Původní materiál spojuje tento přístup také s prevencí pozdějších obtíží, včetně deprese, agresivního chování, závislostí, trestné činnosti a zdravotních problémů. Tyto složité jevy však nelze vysvětlit jedinou příčinou ani zaručit, že jim určitý způsob výchovy zabrání. Pokud se obtíže objeví, není to důkaz rodičovského selhání. Důležité je sdělení, že rané citové zkušenosti mají své místo v dlouhodobém prospívání dítěte, nikoli že samy určují jeho budoucí život.

17 způsobů, jak podpořit emoční vývoj předškolních a školních dětí

S tím, jak dítě roste, jsou jeho emoční potřeby složitější a každodenní vztahy přinášejí stále více příležitostí učit se rozumět sobě i ostatním. Následující doporučení se týkají upřímnosti, přátelství, samostatnosti, vytrvalosti, nastavování hranic, zodpovědného využívání médií a zdravých životních návyků.

1. Budujte vztah, ve kterém upřímnost platí pro obě strany

Dítě snáze pochopí význam upřímnosti, když ji vidí i v chování rodičů. Dospělí by k němu proto měli přistupovat otevřeně a pravdivě a stejný přístup očekávat i od něj. Upřímnost pak není jen pravidlem, které rodič ukládá, ale hodnotou, kterou dítě poznává prostřednictvím vzájemné důvěry a každodenní komunikace.

2. Důležité rodinné problémy vysvětlujte přiměřeně věku

Děti si často všimnou, že se v rodině děje něco důležitého, i když o tom dospělí nemluví. Úplné zatajování problému proto může jejich obavy ještě zvýšit. Pokud mají rodiče vážné neshody nebo se rozvádějí, je potřeba dítěti vysvětlit, že jde o problém dospělých. Pro rodiče to může být těžké, ale za řešení situace odpovídají oni. Zvlášť důležité je jasně říct, že dítě nenese vinu a že napravovat vztah rodičů není jeho povinnost ani něco, co by mělo ve své moci. Podobná otevřenost je vhodná, když rodič přijde o práci nebo někdo v rodině zemře. Neznamená to seznamovat dítě se všemi intimními podrobnostmi ze života dospělých. Cílem je nabídnout mu pravdivé informace, kterým dokáže porozumět, bez zbytečné citové zátěže. Upřímnost souvisí i s tím, jak rodiče reagují, když dítě pravdu skrývá. Pokud zalže, neznamená to automaticky, že je od přírody neupřímné. Někdy se bojí přehnaného hněvu nebo zklamání rodičů a snaží se takové reakci vyhnout. Může například zatajit špatnou známku, aby před nepříjemnou situací ochránilo sebe i rodiče. U předškolních dětí je navíc třeba počítat s tím, že ještě mohou mít potíže jasně odlišovat skutečné události od vlastní představivosti. To, co dospělému připadá jako lež, tak někdy bývá vymyšlený příběh bez úmyslu někoho oklamat.

3. Pomáhejte dítěti navazovat a udržovat přátelství

Vztahy s vrstevníky dávají dítěti příležitost učit se spolupráci, vzájemnému porozumění a péči o vztahy. Rodiče mohou tento vývoj podpořit tím, že umožní setkávání s ostatními dětmi, pozvou kamarády na narozeniny nebo uspořádají společné aktivity při jiných příležitostech. Je také důležité nebýt přehnaně kritičtí k tomu, jaké kamarády si dítě vybírá. Dostává tak prostor vytvářet vlastní vztahy a sbírat zkušenosti mezi vrstevníky.

4. Učte dítě slušnosti a ohleduplnosti

Laskavé a zdvořilé jednání s lidmi je důležitou součástí sociálního vývoje. Dítě si postupně potřebuje osvojit návyk chovat se k ostatním s úctou v různých situacích. Požadavek rodičů na slušné chování má větší váhu, když ho dospělí podporují vlastním příkladem.

5. Rozvíjejte zájem o lidi, kteří potřebují pomoc

Empatii lze podporovat konkrétními zkušenostmi, při nichž má dítě možnost udělat něco užitečného pro druhého člověka. Rodiče je mohou povzbuzovat, aby pomáhalo dětem i dospělým, kteří jsou nemocní, žijí v chudobě, jsou zranitelnější nebo se nacházejí v obtížné životní situaci. Zapojení do dobrovolnických a dalších prospěšných činností může také pomoci dítěti pochopit potřeby druhých a poznat, že svým jednáním může příznivě ovlivnit jejich život.

6. Buďte důslední v pravidlech, která považujete za důležitá

Rodičovská shovívavost někdy není výsledkem promyšleného rozhodnutí, ale každodenní únavy a nedostatku času. Přetíženému rodiči může připadat nejjednodušší dát dítěti to, co žádá, aby měl na chvíli klid a mohl dokončit své povinnosti. Pokud se však tento postup opakuje stále dokola, pravidla jsou čím dál méně jasná. Proto se zde doporučuje demokratický neboli autoritativní přístup, v němž si rodič ponechává odpovědnost za důležitá rozhodnutí a neopouští hranice jen proto, že je dítě nespokojené.

7. Učte dítě nevzdávat se po prvním neúspěchu

Vytrvalost se rozvíjí, když dítě dostává možnost zkoušet to dál, i když se mu něco nepodaří napoprvé. Rodič může sehrát důležitou úlohu tím, že je trpělivě povzbudí k dalšímu pokusu, hledání jiného postupu nebo většímu úsilí. Cílem není vyžadovat dokonalý výsledek, ale pomoci dítěti, aby obtíž nepovažovalo automaticky za důvod všechno vzdát.

8. Nepřebírejte problémy, které dítě zvládne vyřešit samo

Ve snaze pomoci rodiče někdy nevědomky připravují dítě o příležitost učit se samostatně. Pokud dospělí pravidelně píší domácí úkoly za ně nebo řeší každý jeho konflikt s vrstevníky, mohou mu tím sdělovat, že si samo nedokáže poradit s náročnými situacemi. Dítě může časem takový obraz sebe sama přijmout a přestat se snažit. Užitečnější je nabídnout podporu, ale odpovědnost za úkol ponechat dítěti, pokud ji dokáže převzít. Do sporů s ostatními dětmi není nutné vstupovat automaticky, výjimkou je závažná nerovnováha sil, šikana nebo jiná situace, kdy dítě potřebuje ochranu. Pro rozvoj sebedůvěry může mít horší známka získaná vlastní prací větší výchovnou hodnotu než výborná známka dosažená díky práci někoho jiného.

9. Nechte dítě poznat i své nedokonalosti

Rodiče nemusejí dětem líčit vlastní dětství jako nepřetržitou řadu úspěchů a bezchybného chování. Když občas promluví i o svých slabostech, obtížích nebo chybách, mohou tím posílit vzájemnou blízkost i rodičovskou autoritu založenou na důvěře. Dítě tak dostává možnost pochopit, že ani dospělým se vždy všechno nedaří. Přiznat vlastní nedostatky ovšem neznamená automaticky dovolit dítěti stejné jednání. Rodiče mají dál odpovědnost vést je k chování, které považují za správné.

10. Omezujte čas u televize

V rámci záměrně přísného, preventivního výchovného přístupu autor doporučuje po třetích narozeninách omezit sledování televize na celkem jednu až dvě hodiny týdně. Jde o vědomě omezující doporučení autora, nikoli o všeobecně platný číselný limit stanovený WHO nebo AAP. Vyšší horní hranice v některém doporučení neznamená, že dítě má tolik času před obrazovkou skutečně trávit. Pozornost si zaslouží také obsah: časté sledování televizního násilí může souviset s menší citlivostí vůči utrpení druhých, nejde však o nevyhnutelný důsledek u každého dítěte. Smyslem tohoto přístupu je ponechat více prostoru pro vztahy, hru a další zkušenosti, aniž by se tvrdilo, že každá jednotlivá minuta sledování nutně způsobuje újmu.

11. V raném dětství věnujte obrazovkám zvláštní pozornost

U dětí mladších tří let autor doporučuje vyhnout se televizi i dalšímu obsahu na obrazovkách, včetně počítačů. Jde o preventivní rodičovské rozhodnutí, které dává přednost přímému kontaktu, hře a zkušenostem ze skutečného prostředí. Obavy o raný vývoj mozku by se neměly měnit v tvrzení, že každé krátké vystavení obrazovce způsobuje poškození. Odborná doporučení se liší podle věku, obsahu i způsobu používání, a tento přísnější přístup autora proto není předkládán jako jednotné pravidlo všech zdravotnických organizací. Jeho hlavní sdělení zůstává jasné: v nejranějším dětství mají přednost vztahy a činnosti bez obrazovek.

12. Rozlišujte možnosti digitálních aktivit a jejich omezení

Vedle preventivních doporučení týkajících se obrazovek je vhodné rozlišovat mezi různými digitálními aktivitami. Původní materiál připouští možnost, že některý počítačový obsah a hry mohou podporovat určité emoční dovednosti, ale neupřesňuje, o jaké hry, věkové skupiny nebo schopnosti jde. Tuto možnost proto nelze představovat jako důkaz, že všechny hry prospívají emočnímu vývoji, ani jako důvod přehlížet doporučená omezení. Důležité je posuzovat konkrétní obsah a způsob jeho využití, nikoli přisuzovat všem digitálním aktivitám stejný účinek.

13. Každý den si vyhraďte čas jen pro dítě

Každodenní vztah s dítětem nemusí vždy zahrnovat dlouhé nebo zvlášť naplánované aktivity. Důležité je najít alespoň chvíli na hraní, povídání nebo prostě jen být spolu. Takové okamžiky nabízejí příležitost lépe se poznávat, posilovat citovou blízkost a porozumět tomu, co dítě prožívá. Díky pravidelnému kontaktu dítě zakouší zájem a přítomnost rodiče.

14. Přijímejte pocity a učte zodpovědnému chování

Dítě by mělo mít možnost svobodně mluvit o tom, co cítí, aniž by je někdo přesvědčoval, že se tak cítit nesmí. Pocity si nevybíráme stejným způsobem jako své jednání a nezmizí jen proto, že nám někdo řekne, že nejsou oprávněné. Způsob, jakým je projevíme, se však učit a usměrňovat dá. Úkolem rodičů proto není zakazovat hněv, smutek či strach, ale pomoci dítěti je rozpoznat, pochopit a vyjádřit tak, aby neubližovalo sobě ani ostatním. Dítě se může zlobit a zároveň se učit, že hněv neospravedlňuje každé chování.

15. Pěstujte smysl pro humor

Také smysl pro humor má v emočním vývoji své místo. Společný smích a rozvíjení humoru mohou být součástí každodenního rodinného života. Dítě díky těmto zkušenostem poznává i veselejší stránku mezilidské komunikace a humor se stává dalším způsobem, jak se vyjadřovat a navazovat spojení s ostatními.

16. Rozvíjejte návyky podporující tělesné a duševní zdraví

Péče o emoční vývoj souvisí také s životním stylem rodiny. Rodiče si mohou spolu s dítětem osvojovat zdravější návyky, mezi něž patří vyvážená strava, pohyb a činnosti přiměřené jeho možnostem. Své místo mají i relaxační techniky a způsoby zvládání úzkosti a stresu. Tyto návyky nejsou určeny pouze dětem. Také rodiče díky nim mohou rozvíjet schopnosti, které jim pomáhají lépe zvládat každodenní zátěž.

17. Ukazujte dítěti optimistický přístup k životu

Dítě si svůj přístup k obtížím do značné míry utváří podle toho, jak vidí dospělé se s nimi vyrovnávat. Když se rodič snaží zachovat naději, hledat řešení a nevzdávat se před problémy, dává dítěti příklad optimistického uvažování. Optimismu se děti učí i od rodičů: můžeme hledat možná řešení nebo způsoby, jak s problémy žít, i když je nedokážeme zcela odstranit. Tento přístup neznamená obtíže přehlížet. Znamená rozvíjet ochotu porozumět jim a navzdory překážkám dál hledat cestu vpřed.

Zpět do Centra pro rodiče