Základy zdravé výchovy

Vztah rodiče a dítěte začíná už před narozením

Pouto mezi rodičem a dítětem se začíná utvářet už během těhotenství a v určitém smyslu i před početím. Budoucí rodiče si představují, jak bude jejich dítě vypadat, jaký bude mít temperament a jaký společný život je čeká. Tato očekávání se postupně stávají součástí jejich citového vztahu k dítěti.

Během těhotenství získává rodičovství konkrétnější podobu. Matka prochází tělesnými, hormonálními a emočními změnami, které ji připravují na příchod miminka. Její pozornost se stále více obrací k péči, ochraně a blízkosti s dítětem. Na rodičovství se připravuje také otec. Jeho role bývá zejména v tradičním pojetí rodiny často spojována se zajištěním bezpečí a podpory pro matku a dítě. Za vytváření citového pouta a každodenní péči však nesou odpovědnost oba rodiče.

Komunikace s dítětem probíhá i před narozením. Matka cítí jeho pohyby a dítě postupně reaguje na pohyby jejího těla a zvuky z okolí. Emoční stav těhotné ženy souvisí s fyziologickými procesy, které mohou ovlivňovat vývoj dítěte. Dlouhodobé vystavení silnému stresu a nepříznivým životním okolnostem může představovat jeden z rizikových faktorů pro jeho pozdější vývoj.

Starší literatura o vývoji dítěte věnovala zvláštní pozornost rozdílům v psychomotorickém a emočním vývoji dětí z nechtěných těhotenství. Tato zjištění je důležité chápat v souvislosti se složitými rodinnými a životními okolnostmi, nikoli jako předem daný osud dítěte. Raný vývoj totiž neutváří jediná událost nebo pocit, ale dlouhodobé vzájemné působení biologických faktorů, rodičovské péče a zkušeností, které dítě získává.

První setkání a vznik citového pouta

Narození je začátkem zcela nového vztahu mezi matkou a dítětem. Miminko, které bylo několik měsíců součástí matčina těla, se stává samostatnou bytostí s vlastními potřebami, reakcemi a rytmem. Pro matku bývá toto setkání spojeno se silnými a rozmanitými emocemi. Vedle radosti se může objevit vyčerpání, bolest, nejistota, strach i pocit velké odpovědnosti. Právě v tomto období začíná vzájemné přizpůsobování: matka poznává své dítě a dítě se postupně učí rozpoznávat člověka, který o ně pečuje.

Citové pouto se na obou stranách nevyvíjí stejně rychle. Matka může začít pociťovat silnou náklonnost hned po porodu, zatímco dítě v následujících měsících stále zřetelněji ukazuje, že ji poznává, cítí k ní blízkost a touží po kontaktu. Vznik tohoto pouta ovlivňují biologické procesy, hormonální změny, osobní zkušenosti i každodenní péče.

Zvláštní význam má přímý tělesný kontakt. Když miminko leží na matčině hrudi, vnímá teplo jejího těla, známý rytmus dýchání a tlukot srdce. Takové setkání mu může pomoci se zklidnit a zažít první blízkost. Kontakt kůže na kůži a pobyt novorozence u matky patří k důležitým součástem současné poporodní péče. Na tomto principu stojí také programy, jako je iniciativa UNICEF „Nemocnice přátelská dětem“, které podporují časný kontakt, kojení a společný pobyt matky a miminka. Dřívější výzkumy spojovaly častý raný kontakt matky a novorozence s kvalitou jejich pozdějšího citového pouta.

Blízkost se však neomezuje na prvních několik hodin nebo dnů. Může se rozvíjet a upevňovat při každém dalším setkání, krmení, doteku a pozorné reakci na potřeby miminka. Ani nevyhnutelné odloučení po porodu ze zdravotních důvodů proto neznamená, že je možnost vytvořit silné citové pouto ztracena. Pro novorozence jsou zvlášť cenné vřelost, předvídatelnost a přítomnost člověka, který o něj pečuje. Náhlé nebo dlouhodobé odloučení může být pro matku i dítě stresující, a proto je důležité umožnit jim kontakt, jakmile to zdravotní stav dovolí.

Jak se dítě učí důvěřovat rodičům

Jedním z nejvýznamnějších vývojových procesů v prvním roce života je postupné vytváření vzájemného porozumění. Zpočátku se rodiče snaží rozpoznat, co miminko chce. Pláč může znamenat hlad, únavu, nepohodlí nebo potřebu blízkosti. Své sdělení nesou také pohyby těla, výraz obličeje, pohled a zvuky, které dítě vydává. Jak rodiče získávají zkušenosti, dokážou tyto signály rozpoznávat s větší jistotou.

Zároveň si i dítě začíná všímat souvislosti mezi vlastním chováním a reakcemi okolí. Když pláče hlady a rodič ho nakrmí, postupně získává zkušenost, že jeho potřeba může být rozpoznána. Když je rozrušené a dostane se mu útěchy, učí se, že nepříjemný stav netrvá věčně a že existuje někdo, kdo mu může pomoci. Tyto zkušenosti tvoří základ pocitu bezpečí.

Kolem druhého měsíce života se sociální komunikace stává výraznější. Miminko stále déle pozoruje obličej rodiče, reaguje na hlas, úsměv a pohyby a projevuje stále větší zájem o přímý kontakt. Krmení, přebalování, hra a laskavé povídání se tak stávají příležitostmi ke komunikaci tváří v tvář. Rodič reaguje na miminko a miminko na rodiče. Jejich reakce se postupně slaďují.

Mezi třetím a devátým měsícem života bývá toto vzájemné přizpůsobování stále úspěšnější. Rodič snáze rozpoznává, co určitý pohyb, zvuk nebo výraz obličeje znamená, a dítě stále lépe předvídá, jak rodič zareaguje. Zpočátku jsou nedorozumění častá. Rodič se může domnívat, že má miminko hlad, přestože je unavené. Může mu nabídnout hračku, když ve skutečnosti potřebuje klid nebo blízkost.

Takové chvíle samy o sobě nejsou problémem. Důležité je v komunikaci pokračovat. Rodič si všimne, že jeho reakce nepomohla, zkusí to jinak a najde to, co miminku vyhovuje. Tím se oba učí. Dítě zjišťuje, že svým chováním může ovlivnit okolí. Rodič rozvíjí schopnost rozpoznávat jeho potřeby a reagovat na ně.

S opakováním úspěšných zkušeností se zkracuje čas potřebný ke vzájemnému porozumění a komunikace je bohatší a složitější. Dítě se přitom neučí jen získat to, co potřebuje. Postupně si také uvědomuje vlastní existenci, svůj vliv na okolí a spojení s druhými lidmi.

Komunikace začíná dávno před prvními slovy

Rodiče s miminkem komunikují i tehdy, když neřeknou ani slovo. Způsob, jakým je zvedají, drží v náručí, dívají se na ně nebo k němu přistupují, vypovídá o jejich náladě a záměru. Miminko ještě nerozumí významu vět, ale může reagovat na tón hlasu, rytmus pohybů, výraz obličeje a tělesné napětí. Rychlá řeč, prudké pohyby a neklidné chování mohou někdy jeho nepohodu ještě zesílit. Klidný hlas, předvídatelné pohyby a jemný kontakt často zklidnění usnadňují.

Emoční stabilita rodičů je proto důležitou součástí rané komunikace. Neznamená to, že rodič nikdy nesmí být unavený, ustaraný nebo nejistý. Znamená to, že se snaží vnímat vlastní rozpoložení a nedopustit, aby neustále určovalo kvalitu jeho reakcí na dítě. Podstatou dobré komunikace není to, aby rodič vždy okamžitě věděl, co miminko potřebuje. Mnohem důležitější je věnovat mu pozornost, snažit se porozumět a přizpůsobovat své reakce.

Dítě se rodí bez jasného porozumění rozdílu mezi sebou a okolním světem. Během vývoje postupně poznává vlastní tělo, své reakce a lidi, kteří o ně pečují. Rodič je zpočátku jednou z nejdůležitějších součástí této zkušenosti. Když miminko dává najevo hlad a poté dostane jídlo, vzniká jednoduchá, ale důležitá souvislost: jeho chování vyvolalo odpověď. Z mnoha takových zkušeností se rozvíjí pocit, že okolí může být srozumitelné a předvídatelné. Tento pocit se stává důležitou oporou pro pozdější vztahy, poznávání dalších lidí a zvládání obtíží.

V dospělosti se lidé často vědomě či nevědomě opírají o zkušenosti z vlastního dětství. Ve chvílích nejistoty si mohou vybavit, jak je rodiče utěšovali, radili jim nebo jim projevovali důvěru. Takové vzpomínky někdy poskytují pocit vnitřního bezpečí i tehdy, když rodiče nejsou fyzicky přítomni.

Každodenní vztah s malým dítětem má proto význam, který přesahuje jednotlivý okamžik. Krmení, kojení, péče, masáž, společná hra a laskavé povídání neslouží jen k uspokojení bezprostředních potřeb. Zároveň poskytují příležitosti k vytváření blízkosti a podpoře tělesného, emočního a sociálního vývoje.

Co se děje, když dítě nedostává odpověď, kterou potřebuje

Rozpoznat potřeby dítěte není vždy snadné, zvlášť když rodič prochází těžkým životním obdobím. Depresivní prožívání, silná úzkost, dlouhodobý stres, emoční vyčerpání nebo zaujetí vážnými problémy mohou rodiči ztěžovat vnímání a pochopení signálů dítěte. Pokud k tomu dochází často a chybí potřebná podpora, může se kvalita vzájemné komunikace zhoršit.

Miminko se snaží navázat kontakt, ale reakce nepřichází nebo neodpovídá jeho potřebě. Dítě například hledá blízkost, ale dostane hračku. Je unavené a potřebuje zklidnit, rodič se ho však snaží zabavit. Je rozrušené, ale místo útěchy dostává řadu nových podnětů.

Zvenčí může taková péče působit mimořádně pozorně, protože rodič dítěti stále něco poskytuje. Množství nabízených věcí však nemůže nahradit pochopení skutečné potřeby. Dítě může mít spoustu hraček, oblečení a pečlivě naplánovaných aktivit, a přesto mu může chybět citové spojení. Původní kapitola zvlášť zdůrazňuje rozdíl mezi velkým množstvím pozornosti a odpovědí, kterou dítě opravdu potřebuje. Dlouhodobý nedostatek citlivých a přiměřených reakcí může nepříznivě ovlivnit pocit bezpečí a emoční vývoj.

Je však důležité rozlišovat mezi občasnými obtížemi a dlouhodobým vzorcem zanedbávání. Rodič, který prochází depresí nebo vyčerpáním, není automaticky citově nedostupný ani neschopný dobře pečovat o dítě. S odpovídající podporou, léčbou, pokud je potřeba, a zapojením dalších blízkých lidí je možné naplnit potřeby dítěte a zachovat silné citové pouto.

Důvěra ve schopnosti dítěte

Zdravý vývoj nezávisí jen na tom, jak moc rodič dítě chrání, ale i na tom, nakolik věří v jeho schopnosti. V prvních letech života dítě téměř každý den zkouší něco nového. Chce dosáhnout na předmět mimo svůj dosah, otočit se, vstát, lézt, chodit nebo samostatně prozkoumat prostor kolem sebe. Zpočátku ještě jasně nezná vlastní hranice ani omezení okolí. Právě tato zvědavost podněcuje rozvoj nových schopností.

Rodič, který rozpozná, že je dítě připravené na další krok, a umožní mu bezpečně zkoumat okolí, významně podporuje jeho vývoj. Takový přístup znamená důvěřovat tomu, co se dítě teprve naučí, a neočekávat, že něco zvládne dříve, než na to bude připravené. Místo aby rodič za dítě odstraňoval každou obtíž, dává mu možnost zkusit to, udělat chybu, změnit postup a zkusit to znovu. Dítě tak časem získává zkušenost, že se jeho schopnosti rozvíjejí a že překážky nejsou vždy důvodem se vzdát.

První kroky k samostatnosti

Kolem prvních narozenin se dítě stále více pohybuje a začíná se postupně vzdalovat od člověka, u kterého se cítí nejbezpečněji. Nejdříve se vzdálí jen o několik kroků, později prozkoumává stále větší prostor. Během těchto malých objevných výprav se však často otáčí, hledá pohled rodiče nebo se k němu vrací. Jeho samostatnost se rozvíjí právě z pocitu, že existuje bezpečné místo, kam se může vrátit.

Jak dítě dozrává, postupně rozvíjí schopnost zachovat si pocit spojení s rodičem, i když nejsou spolu. V tomto období si některé děti vytvoří zvlášť silný vztah k určitému předmětu: plyšové hračce, dečce, kousku látky nebo dudlíku. Takový předmět se nazývá přechodový objekt. Může dítěti poskytovat útěchu při usínání, odloučení nebo v jiných chvílích, kdy potřebuje více jistoty. Známá vůně, dotek nebo přítomnost oblíbené hračky mu pomáhají snáze zvládnout dočasnou nepřítomnost rodiče.

Jak se děti učí poznávat hranice

K vyrůstání patří neustálé zkoumání. Dítě chce zjistit, co dokáže, kam až smí zajít, jak věci fungují a jak budou ostatní reagovat na jeho jednání. Přitom zkouší i hranice chování. Jeho temperament, vrozená zvědavost a vývojové možnosti ovlivňují, jakým způsobem a jak intenzivně toto zkoumání probíhá.

Další důležitý vliv mají rodiče. Svým přístupem k výchově určují, co je přijatelné, jak respektovat potřeby druhých lidí a v jakých situacích může dítě rozhodovat samostatně. Způsob, jakým tyto hranice nastavují, často souvisí s jejich vlastními zkušenostmi a výchovou, kterou sami prošli.

Některé rodiny uplatňují velmi volný přístup s malým počtem pravidel a omezení. To může přinášet obtíže, pokud se dítě nikdy nenaučí, že i ostatní lidé mají své potřeby, práva a osobní prostor. Dítě, které je zvyklé, že se každé jeho přání ihned splní, může totéž očekávat i mimo rodinu. Mezi vrstevníky, ve školce nebo v jiném prostředí pak pro ně může být těžké pochopit, proč nemůže vždy rozhodovat o všem. Bez příležitostí učit se sebeovládání a ohleduplnosti k druhým bude své chování hůře přizpůsobovat různým společenským situacím.

Samostatné rozhodování a přirozené důsledky

Stejně jako dítě potřebuje poznávat hranice, potřebuje také příležitosti rozhodovat o věcech přiměřených svému věku. Každá taková příležitost pomáhá rozvíjet samostatnost a porozumění důsledkům vlastního jednání.

Původní kapitola uvádí jako příklad krmení. Dítě by mělo mít možnost dát najevo, že nechce jíst, místo aby se každé jídlo proměnilo v souboj mezi rodičem a dítětem. Pokud dítě nabízené jídlo odmítne, může rodič krmení klidně ukončit a nabídnout jídlo v další vhodnou dobu s ohledem na věk, zdravotní stav a skutečné výživové potřeby dítěte. Cílem není trestat hladem, ale vyhnout se nátlaku a rozvíjet zdravější vztah k jídlu.

Podobný princip lze uplatnit i při hře. Pokud dítě rozzlobeně odmítá společné hraní, rodič na něm nemusí trvat ani dítě donekonečna přemlouvat. Může respektovat jeho momentální volbu a dát mu prostor, aby se samo rozhodlo, kdy chce kontakt obnovit. Dítě tak postupně zjišťuje, že jeho rozhodnutí mají význam, ale že nemůže vždy řídit chování druhých lidí.

Ve výchově se tak ukazují dva velmi odlišné přístupy. V prvním rodič neustále přizpůsobuje okolí přáním dítěte a odstraňuje téměř každou překážku a nepříjemnost. Ve druhém dítěti postupně pomáhá naučit se fungovat ve světě, který není vždy přizpůsoben jeho okamžitým potřebám. Pokud se dítě nikdy nesetkává se zklamáním a omezeními, může později hůře snášet situace, v nichž okolnosti nelze změnit.

Úkolem rodiče proto není odstranit ze života dítěte každou obtíž, ale poskytovat mu bezpečí a podporu, zatímco se učí obtíže zvládat.

Sebeúcta vyrůstá z každodenních zkušeností

Obraz, který si dítě o sobě vytváří, vzniká z velké části ve vztazích s nejbližšími lidmi. Už v kojeneckém věku pozorně sleduje výraz rodičova obličeje, tón hlasu, gesta i způsob, jakým k němu dospělí promlouvají. Z těchto reakcí postupně poznává, jak ho ostatní vnímají.

Když si rodič všimne jeho snahy, povzbudí ho nebo projeví radost z toho, co se mu podařilo, dítě získává potvrzení, že je schopné a zaslouží si pozornost. Zvlášť prospěšné je nechat ho samostatně zvládnout úkoly, na které je vývojově připravené. Dítě, které má příležitost něco zkusit a uspět, získává pocit, že něco dokáže.

Naopak neustálé shazování, zesměšňování a srovnávání s jinými dětmi mohou oslabit jeho sebedůvěru. Když dospělí dítě označují za hloupé, neschopné nebo horší než bratr, sestra či vrstevníci, může to zanechat hlubokou citovou stopu. Taková slova nejsou neškodná jen proto, že nejde o tělesný trest.

Rodič by proto měl oddělovat hodnotu dítěte od jednání, které chce napravit. Lze jasně říct, že určité chování není přijatelné, aniž by dítě dostalo zprávu, že je samo špatné nebo méně hodnotné. Potřebuje se naučit, že chyby patří k vyrůstání a že rodičovská láska nekončí kvůli jednomu nesprávnému činu.

Všímejte si toho, co dítě dělá dobře

Rodiče často reagují rychleji na nežádoucí chování než na to, co dítě každý den dělá dobře. Nezbednost, neposlušnost nebo hádka upoutají pozornost téměř okamžitě, zatímco snaha, trpělivost a spolupráce někdy zůstávají bez povšimnutí. Stojí za zamyšlení, kolikrát za den dítě slyší kritiku a kolikrát se mu dostane uznání za něco, co udělalo správně. Neustálou negativní zpětnou vazbu by těžko snášel i dospělý, přestože by přicházela od někoho, kdo to s ním myslí dobře.

Místo soustředění téměř výhradně na chyby pomáhá vědomě si všímat žádoucího jednání. Rodič může například zaznamenat, že si dítě samo ustlalo postel, trpělivě čekalo, až na ně při hře přijde řada, nebo pomohlo jinému dítěti. Když takové jednání ocení a jasně pojmenuje, pomáhá dítěti porozumět tomu, co udělalo dobře. Pochvala je zvlášť cenná, když je upřímná, konkrétní a spojená se skutečnou snahou nebo chováním.

Odměny přitom nemusejí být hmotné. Objetí, úsměv, povzbudivé slovo nebo společná radost z úspěchu často znamenají mnohem více než dárek. Dítě se tak učí spojovat vlastní snahu a spolupráci s pocitem uspokojení, nejen s vyhnutím se trestu.

Pravidla jsou potřebná, ale musejí být jasná

Každá rodina potřebuje určitá pravidla společného soužití. Jejich účelem není kontrola pro kontrolu samotnou, ale pomoc dítěti s rozvojem sebekázně, porozumění důsledkům a respektu k druhým. Děti budou občas hranice zkoušet, i když je dobře znají. Je to součást vývoje, nikoli nutně známka toho, že rodiče dělají něco špatně.

Pravidla mají být srozumitelná, přiměřená věku a dostatečně jasná, aby dítě vědělo, co se od něj očekává. Rodina se například může domluvit, že se při jídle nedívá na televizi, že bití a urážky nejsou dovolené nebo že hra končí v určitou dobu.

Stejně důležité je, aby dítě vědělo, co se stane, když pravidlo poruší. Někdy stačí připomenutí nebo upozornění. Jindy může být potřeba dočasně omezit určitou činnost, ukončit hru nebo odebrat některou výsadu, například sledování kreslené pohádky. Takové důsledky mají být rozumné, souviset s chováním a být uplatňovány bez ponižování či zastrašování.

Největší význam má důslednost. Pokud stejné chování jeden den projde bez povšimnutí a druhý den vyvolá tvrdou reakci, dítě hranicím jen těžko porozumí. Důslednost mu umožňuje předvídat reakce rodičů a postupně rozvíjet schopnost ovládat vlastní chování.

Společně strávený čas má zvláštní význam

Současný rodinný život je často plný povinností, kvůli nimž rodiče a děti obtížně hledají dostatek společného času. Práce, domácí práce a každodenní spěch mohou vést k tomu, že se rodina málokdy sejde i u obyčejného jídla. Právě tyto všední chvíle však bývají pro dítě mimořádně důležité. Někdy stačí vstát o deset minut dříve a společně se nasnídat nebo odložit mytí nádobí a po večeři vyrazit na krátkou procházku.

Dítě, kterému chybí pozornost, si ji může začít získávat nežádoucím chováním. Pokud si ho rodič všímá téměř výhradně ve chvílích, kdy způsobí problém, může taková pozornost nechtěně přispívat k udržování stejného chování.

Proto pomáhá vyhradit si čas jen na společné chvíle. Některé rodiny si vyberou jeden den v týdnu pro zvláštní aktivitu s mámou nebo tátou. Dítě se může podílet na výběru toho, co budou společně dělat. Důležité je, aby vědělo, že tento čas patří jemu a rodiči. Blízkost udržují i drobné projevy pozornosti: vzkaz zanechaný dítěti, oblíbená hračka připravená na jeho návrat domů nebo jednoduchý společný rituál.

Jak děti rostou, mění se i způsob, jakým vyhledávají blízkost rodičů. Dospívající často působí, že mají o společný rodinný čas menší zájem než malé děti. Přesto i oni potřebují, aby jim rodiče byli k dispozici, když si chtějí povídat nebo něco sdílet. Společná návštěva koncertu, společenské hry nebo jiné aktivity mohou pomáhat udržovat komunikaci a dát rodičům příležitost lépe poznat zájmy a přátele svého dítěte.

Zaměstnaní rodiče nemusí mít pocit, že dobrý vztah je možný jen s velkým množstvím volného času. Společná příprava popcornu, hraní karet, krátká procházka nebo prohlížení výloh se mohou stát hezkými rodinnými vzpomínkami. Často není rozhodující, jak výjimečná aktivita je, ale nakolik se při ní rodič a dítě skutečně věnují jeden druhému.

Dítě se více učí z chování rodičů než z jejich pokynů

Malé děti se z velké části učí pozorováním a napodobováním. Čím jsou mladší, tím více se opírají o to, co vidí ve svém bezprostředním okolí, zejména v chování rodičů. Způsob, jakým dospělí mluví, projevují hněv, řeší neshody a jednají s ostatními lidmi, se proto stává důležitou součástí výchovy dítěte.

Rodič, který v rozrušení často křičí, může jen těžko očekávat, že se dítě samo od sebe naučí vyjadřovat hněv jinak. Výzkumy ukazovaly souvislost mezi vystavením agresivním vzorcům chování v rodině a rozvojem agresivity u dětí.

Nestačí tedy dítěti říkat, že má být slušné, trpělivé, laskavé nebo poctivé. Musí mít příležitost vidět tyto hodnoty v každodenním jednání dospělých. Úcta se projevuje ve způsobu, jakým spolu lidé mluví, laskavost v jednání s druhými a poctivost v souladu slov a činů.

Dítě se učí nezištnosti, když vidí rodiče pomáhat druhým bez očekávání odměny. Učí se vděčnosti, když dospělí upřímně děkují. Učí se respektovat odlišnosti, když se doma ostatní lidé neshazují kvůli svým vlastnostem, rozhodnutím nebo původu. Totéž platí pro toleranci, přátelské chování a schopnost jednat s druhými s porozuměním.

Příklad rodičů nemusí být dokonalý, aby měl hodnotu. Mnohem důležitější je, aby chování dospělých odpovídalo hodnotám, které chtějí dítěti předat. Jedním z nejjednodušších způsobů, jak se zamyslet nad vlastním jednáním, je nakonec otázka, zda by si rodič přál, aby se jeho dítě jednou chovalo k ostatním stejně.

Závěr

Základy zdravé výchovy vznikají dávno předtím, než dítě dokáže porozumět pravidlům a vysvětlením. Utvářejí se v každodenním vztahu, v němž dítě postupně zjišťuje, že jeho potřeby jsou důležité, jeho pocity mají význam a existují lidé, kterým může důvěřovat. Jak roste, přidávají se k tomuto pocitu bezpečí nové vývojové potřeby: zkoumání, samostatnost, rozhodování, přijímání omezení a porozumění druhým.

Role rodiče se proto neustále proměňuje. Zpočátku je nejdůležitější rozpoznat a naplnit potřeby bezmocného novorozence. Později stále více záleží na tom, aby dítě mohlo rozvíjet vlastní schopnosti, učit se ze zkušeností a postupně přebírat odpovědnost. Láska a hranice nejsou protiklady ve výchově. S porozuměním a důsledností společně vytvářejí prostředí, v němž dítě může rozvíjet sebedůvěru a pocit bezpečí.

Rodič nemůže ze života dítěte odstranit všechny budoucí obtíže ani předem zaručit výsledek každého jeho životního rozhodnutí. Může mu však dát něco trvale cenného: zkušenost, že je milované, schopnost rozumět sobě i druhým a důvěru ve vlastní možnosti. Právě z těchto raných zkušeností se postupně utvářejí základy jeho budoucího života.